.

„Architektura, to není kreslení. Architektura se může psát - jako báseň nebo partitura,“ pravil Adolf Loos, brněnský rodák a čelný představitel architektonického purismu, jenž sváděl ustavičný boj s tesknivou nostalgií svých rakouských spoluobčanů po baroku – v době, jejíž tempo, vyspělost a designérskou kvalitu určovala progresivní díla Thonetova, Hoffmannova či Wagnerova. Položil tak základ teorii architektury a designu, mnohými vysmívaným oborům, které však svedou v otázkách propagace nových – či rehabilitaci a obhajoby starých – myšlenek více, nežli profesionální, akademicky vzdělaný architekt. K uvedeným slovům netřeba nic dodávat – svou jednoznačností, razancí a srozumitelností propůjčují architekturu mnohem početnějším zástupům lidí, než kdyby ji prezentoval zkušený architekt-praktik.

Veškeré poklady, taje a zákoutí architektury jsou tak přístupné těm, kteří i v době automatizace lidské činnosti, přiživené prefabrikací a velkosériovým chrlením produktů všeho druhu, přemýšlejí v metaforách, hádankách a touží poodhalit samotné jádro architektonického a designérského snažení. Oč jde tvůrci, jenž navrhuje židli, dispozici prostoru vyhrazeného pro kuchyň či variabilitu zadních sedadel osobního automobilu? Jakými tvůrčími impulsy je jeho práce motivována a co mají rozličné projevy produktové estetiky – čítající široké spektrum výrobků, od kartáčku na zuby přes stolní lampu až po malířský žebřík – principiálně společného?

Představme si člověka, uprostřed panenské přírody, o níž není nijak pečováno a která roste a kvete přesně tak, jak byla příslovečným „architektem vesmíru“ stvořena. Je nahý, zmatený – neví, odkud přišel, ani jaký je smysl jeho bytí – a nutně, ať už kvůli strachu z predátorských ataků fauny nebo klimatických podmínek, potřebuje své vlastní teritorium. Přijmeme-li tento scénář počátků lidského věku jako reálný, naplníme Le Corbusierova slova o jednom ze smyslů architektury jakožto potřeby zajistit si útočiště a obydlí – architekturu tedy zařadíme mezi primární lidské potřeby nebiologického charakteru.

Jenže prostý objem jeskyně, chýše či místnosti nestačí – nutno jej nějakým způsobem uspořádat, sestavit a pojmout jako praktické bydlení způsobilé pro přežití, výchovu potomstva a vše, co s tím souvisí. Odtud se bere ergonomie, spočívající s praktickém a – pokud to možnosti dovolují – bezproblémovém užívání interiéru, včetně možnosti jeho snadné a praktické přeměny. Čím byl jedinec vyspělejší, tím silněji prahl po seberealizaci a zachycení svých myšlenek – zprvu prostými (avšak pro vývoj lidského rodu nezbytnými) klikyháky na stěnách, pak rafinovanějšími a sofistikovanějšími způsoby, jejichž použití bylo umožněno technologickým rozvojem civilizace.

Je však pozoruhodné, že první umělecké a seberealizační impulsy – malování po jeskynních výklencích a kamenných vydutích – měly vesměs biocentrický charakter. Je tedy opodstatněné avantgardní přirovnání konkrétního a biomorfního uměleckého tvoření k „věku opice“, zatímco abstraktní umění by touto optikou představovalo projev mysli člověka, který není jen slepým a netvořivým plagiátorem přírody? Představuje zachycování přírody jen jakousi podivuhodnou formu otroctví, kdy lidský jedinec přenáší tvarovou podstatu flóry a fauny na dřevěnou desku, plátno či papír, aniž by onen tvůrčí proces doplnil umem vlastní imaginace?

Dosavadní designérské tvoření spočívalo v ustavičném procesu osvobozování člověka. To nejzřetelnější však spočívá v emancipaci od přírody, projevující se především potřebou zbudovat si obydlí, vyvěrající z mých vlastních – nikoliv přírodních – představ, jež by mě ochránilo nejen před klimatickými změnami, ale i mými soukmenovci. Domnívám se, že tento emancipační proces, přiživený touhou po vlastní prezentaci a snaze pojímat i hromadu klestí jako krásnou, položil základ pro činnost, jíž jsme si zvykli nazývat architekturou ...

Ovšem technologický vývoj šel ještě dál a postaral se o zpřetrhání všech možných mezilidských vzdáleností – díky dopravním prostředkům se svět zmenšil nebývalým způsobem, což vedlo k utvoření automobilu, jak jej známe dnes. Z vozidla, dříve ryze spotřebního produktu, se stal kult – implicitně náboženská relikvie, jíž mnozí adorují více, než by mělo být zdrávo. Dostává se snad téže pozornosti pračce, lednici či nemocničnímu dýchacímu přístroji? Přitom, oč je samohyb potřebnější, dostupnější a užitnější, než tyto spotřební produkty civilizace?

Automobil nás však dostal do situace, skrze níž se vracíme k samotnému jádru přirozenosti a zároveň také na začátek lidského příběhu – stal se symbolem erotiky, skrze nějž dobývá lidský samec své ženské protějšky. Vozidlo tak opustilo své primární určení a stalo se něčím, čím nikdy být nemělo – zbytnělo do podoby elektronikou nabité osobní vizitky, jež napomáhá osobní prezentaci, matení méně bystrých žen (žádná soudná žena se nenechá oslovit skrze motorové vozidlo, není-li koketou nebo zvrácenou poběhlicí) a povyšování jeho majitele nad ostatní.

Z užitečného výrobku, který nám napomáhá překonávat dříve jen stěží zdolatelné vzdálenosti, se stal zdroj nesváru a prohlubování (uměle utvořených) mezilidských rozdílů, napomáhající prokrvit buňky přírodní agrese, sobectví a predátorské dobyvačnosti. Tedy takové buňky, jež byly v mnoha případech – vlivem etiky a vzdělanosti – již odumřelé. Mohutné limuzíny či sportovní okázalé vozy tedy představují nejen zdroj radosti pro nejednoho člověka, ale skýtají rovněž potenciál živočišného zla, který nemusí být malý.

Nebyl by návrat k podstatě automobilu – prostému samohybu, produkovanému za účelem přepravy lidí a zavazadel – omračující ranou do spánku šovinismu a přízemní živočišnosti v nás?

V Brně, dne 12. ledna roku 2015.

Final Ride.jpg
BMW X6.jpg
Po 15. květen 2017, 04:15:10 CEST
testarossa7
Stránku provozují Ing. Vlastimil Habarta cdcc@email.cz a designer Pavel Hušek.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one